"Naděje zanechte, ti jež vstupujete." Dante Alighieri

Září 2015

Nesnáším léky, možná proto struduju farmaceutiku.

19. září 2015 v 15:14 | Griptape Diamantová Katusačka |  Aktuality
Sedím zabalená v dece a koukám do blba. Zobu antibiotika a tablety na zpomalení reflexů. Je to hnusný. Fakt sem nikdy žádný prášky nebrala, protože jsem zastánce toho, že snižují imunitu těla. Že si tělo zvykne na přísun dobrejch látek a odmítne je vytvářet. A to mám od května praxovat v nemocnici, kde je hlavní náplní práce míchat oné léky? Ironie fakt bolí. Antibiotika velký jak čípky, a ještě mi mizí z ruky. Fatk kouzelné. Nebudu čekat, až příjdou vánoce.


Neslyšela jsem na levé ucho, pač jsem ho měla zalehlý. Zašla jsem si tedy do lékarny pro nějký kapky na uši. Řekla mi, že si tam mám vlít peroxid. Že to vyšumí. No já idiot ji to věřila. Je to přece lékarnice, ta by měla vědět co a jak. No tak jsem to zkusila. Lehtalo to, šumělo to. Ale nšelo to ven. Naštvaně jsem práskla s peroxidem a jela na pohotovost. "Píchnou mi nějakou sračku a bude to pryč." říkala jsem si.

"Asi tam mám zánět. No to je v prčicích. No neva. Bude to jen pět minut a bude to pryč." Vyklepaná jsem vešla do ordinace, kde mě doktor nasraně pozdravil a zeptal co "co mám jako za problém". Řekla sem mu, že mám asi zánět v uchu a ať mě toho zbaví. Řekla jsem mu, že už to takhle je asi 4. den, že jsem si myslela, že ho mám jen zalehlý, načeš se nasraně projevil slovy "A to jste jako měla málo času navštívit doktora." No nevěděla jsem co na to říct, tak jsem radši mlčela.

Prohlížel si mé ucho a nakonec řekl: "Nepoužívala jste doufám peroxid." skřivil se mi ksicht a špitla jsem "Jen dvouprocentní." doktor zakroutil hlavou:"A kdo vám to poradil?" řekla jsem že lékarnice. "No to máte dost blbý, tím peroxidem jste si zadělala na zánět sluchovodů. Dal mi do ruky tři recepty a šla jsem. Vyfasovala jsem antibiotika, kapky do uší a nějaký ty prášky na zmírnění alergických učinků. Po těch spím, takže nevím jestli má cenu chodit do školy.

No každopádně, narozeniny strávím na limonádě. No což. Zbaví mě to spousty problémů. Ponaučení - nelijte si peroxid vodíku do ucha, budete mít zánět. Adios.

Vyrábím si cosplay - Merida

13. září 2015 v 10:55 | Griptape Diamantová Katusačka |  To ostatní
Takže ano! Po dvou letech váhání jsem se rozhodla k tomu, že si ušiju cosplay. Začala jsem už asi před půl rokem, kdy jsem si koupila látku a tu jsem zahodila do kouta. Od té doby jsem měla strach na to šáhnout abych něco nepodělala. Hledala jsem zkušené cosplayarky, které by mi pomohly s ušitím, jenže jsem se dozvěděla, že každá tahle slečna má kamarádku švadlenu, která ji s tím napůl pomůže. No tak jsem hledala zkušené švadleny, které by mi s tímhle úkolem pomohly.


Proč jsem si zvolila právě Meridu? Inu hledala jsem cosplay, který by pro mě byl na začátek lehký. Využila jsem hustoty mích zrzavých vlasů a proto byla Merida jasná volba. Ušití šatů je sama o sobě lehká věc, ale naměřit hodnoty tak, aby vám šaty skutečně sedly je už těžší. Proto mi s ušitím pomohla jedna paní.

Co už mám? Co mi chybí? Zatím dokončuji šaty, a hledám způsob jak na toulec. Luk mi pořídili přítel na vánoce. Nedávno se mi podařilo zlomit poslední, takže v podzimních dnech hledám klacíky na nové. Protože budou jenom na okrasu, nehodlám je brousit tak, aby létali rovně, na to fakt nemám. Navíc pochybuju, že by se mi to podařilo :D

Až budou fotky, tak je určitě zveřejním i sem. Zatím typuju dokončení tak nějak na říjen. To je zatím vše, tak ahoj.

Cítím se jak toulavej pes, tělo silný v duši stesk.

11. září 2015 v 16:53 | Griptape Diamantová Katusačka |  To ostatní
Ten, kdo zná Krucipüsky už ví, že text je z písně/balady Paráda od oné kapely. Ale o kapele nechci mluvit. Chtěla bych se zaměřit na problém 70% teenagerů a to deprese (a nebo "deprese"). Přiznejme si to nebo ne, ale každý měl v mládí takové svoje "problémi". Měl problémi v rodině nebo potkal někoho, kdo o něj nejeví zájem. Tehdy nám to přišlo jako konec světa a já za to nynější teenagery neodsuzuju. Sama jsem si prošla dost zvláštním obdobím a tak se tu skusím povzbudit ty, kteří si tím prochází třeba teď.


Cesta z Borotic, aneb Jak přežít! Verze Šmudlinky

9. září 2015 v 15:34 | Griptape Diamantová Katusačka |  Povídky
Griptape Diamantová Kaktusačka - 2. díl Cesta z Borotic, odpověď na Hnusáčkovu cestu z Jevíčka.
Discovery Channel - 9.8.2013
Moje jméno je Griptape Midory Dewon, kytaristka a zpěvačka skupiny Vzteklina (psáno v severských runách). Moje vysokoškolské zaměření acrcheologie mne donutilo napsat tento článek jako navazování na předchozí sérii událostí Jak přežít! s Hnusáčkem (Miryntyntynem).

Cestu jsem započala v nedaleké džungli zvanou Borotický les. Není to moc velkej porost, ale flóra je tam vskutku bujná a divoká. Na cestu jsem si vzala svého cvičeného ohaře Piškota. Jeho čichové buňky dokážou najít vždy správný směr. Cestou jsem si vzala pouze věci nutné k přežití jako kapesní nožík, dětskou zonku (protože lahváče mi neprodali), zapalovač a naložený steak na večer. Mohla jsem se vydat na cestu.

Strastiplný směr, kterým mne nutil jít můj věrný ohař, mne doháněl k šílenství. Věděla jsem, že nejdeme správně, ale nejbližší civilizace byla skoro dva kilometry daleko. Musela jsem skousnout zuby a jít dál. Miryntyntyn mě vždycky učil "jdi dokud můžeš" a tak jsem šla. Cestou po polní cestě konečně zašlo slunko a já věděla, že je čas na zonku a steaka. Cestou jsem nasbírala nějaké klacíky a suchou trávu a chystala se rozdělat ohěň. V tom mě trklo, že v rozhlase vlastně hlásili o zákazu rozdělávání ohně v důsledku sucha. No nic. Steak musel počkat. Zahodila jsem zapalovač do batohu a silou mocí jsem šla dál.

Chutná limonáda začala docházet a já věděla, že jestli nenajdu nějakou vesnici, tak do dvou dnů pojdu žízní. Kromě žízně mě začal trápit i hlad. Mlsně jsem se poohlédla po mém ohaři, který mi věnoval stejný pohled. To mě dost vyděsilo. Každopádně jsme oba začali bloudit, což jsem nepochopila, protože podle mapy jsme měli jít pořád rovně. Džugle byla pořád hustší a hustší když v tom jsme spatřili světlo. Chvíli jsme se radovali, že jsme pryč, ale šlo jen o to, že zase vyšlo slunko. Parno bylo nesnesitelné ale konečně jsme zaznamenali známky života, který jsme nebyli my dva.

Ano, před námi se tyčil první domek, druhý, třetí a nakonec se před námi rozléhala celá vesnice. Zaplavil mne pocit štěstí. Okolo se poháněli i jacísi malí lidé. Prvně jsem myslela, že jde o starodávnou lidskou rasu, ale pak jsem byla obeznáme s tí, že to jsou jen děti hrající si na staveništi. Potkala jsem i jednoho dospívajícího jedince, se kterým jsem se rozdělila o mou večeři. Ona osoba měla jméno Jana což s mím jménem Marie šlo pěkně dohromady. Před západem slunce mě čekala cesta domů. Naštěstí jsem jela autobusem.

Díky Miryntyntynovi jsem dokázala ujít 6 kilometrů v neúprosné džungli a přežít!

Velký upgrade - 4. Část Tishe Illa

4. září 2015 v 22:38 | Griptape Diamantová Katusačka |  Tvorba
Po menším opisu starých článků, které na tomto blogu postupně obnovuju, jsem začala psát opět něco smysluplného. Dnešní upgrade se týká něčeho na čem jsem pracovala někdy v roce 2012. Tenkrát mi bylo asi třináct a já procházela obdobím, kdy jsem byla aktivně kreativní, nebo jak to popsat. Šlo o to, že jsem v té době hodně kreslila komixy a psala povídky. Jednou z povídek byla moje oblíbená Tishe Illa. Aby byl příběh poutavější, kreslila jsem k němu i obrázky.



Cesta z Jevíčka, aneb jak přežít! Verze Hnusáčka.

4. září 2015 v 18:39 | Griptape Diamantová Katusačka |  Povídky
Miryntyntyn Grylls - díl 1. Cesta z Jevíčka
Discovery Channel 3.7.2013
Moje jméno je Miryntyntyn Grylls. Pracoval sem u speciálních jednotek jako je například Motobar Chornice nebo Depo. Nasazuju život proto aby lidi kteří se ocitnout v takovýhle situaci jako já dokázaly PŘEŽÍT !!!


Můj příběh začíná v odlehlým místě zvaným Jevíčko. Vysadili mě autobusem na nejvyšším položeným místě. Seskok padákem vlivem větru a vysoký vlhkosti vzduchu byl vo tlamu . Naštěstí sem minul stromy a dopadl na zem relativně bezpečně. Sebou sem měl pouze základní vybavení jako sou: dva lahváče, kapesní votvírák, mobil bez kreditu, občanku (pro snadnější identifikaci těla kdybych náhodou cestu nezvládl a pošel), super pohodový boty čili tenisky a sirky na zapálení jedný ubalený vlkovky. Jelikož v takovýmhle podnebí je nejdůležitější pitná voda tak sem vzal votvírák a otevřel si prvního lahváče. No co si budeme povídat , cesta byla hned veselejší.

Protože sem ráno viděl kde vylejzá oskar (slunko) tak mě bylo hnedka jasný kde je sever a v takhle nehostinejch podmínkách je nejlepší jít na sever. Kdybyste ale ztroskotali vodpoledne nebo večer a hledali sever tak stačí najít kus drátu což není prdel ale pokud byste kus drátu měli tak ho stačí zelektrizovat třením o vlasy pak ho položit na list kterej je uprostřed nějaký kaluže a máte kurva kompas. Takže směr cesty sem už věděl tedka už stačilo dojit tam kde je nějaká civilizace. Vydal sem se na cestu v jedný ruce Braník 11° a v druhý nic. Cesta byla drsná kamenitá bahnitá asfaltová vydlážděná, napravo nic a přitom všechno a nalevo no to byl hnus. Když sem dopil první pivo přemohla mě únava ale Bear mě naučil "běž dokud můžeš" takže sem se zastavil vytáhl vlkovku zapálil a vydal se opět na cestu.

Hlad byl neuprosnej a proto sem hledal zdroj potravy, jenže všechno co bylo živí tak bylo rychlejší než já a proto sem musel jíst obyčejnou trávu se slovy "tohle můžete sníst" Tráva nechutnala nijak lahodně ale byl to dobrej zdroj energie. Vlkovku sem dokouřil a začal mít opět žízeň. Musel sem přejít k nejhoršímu …. Otevřel sem druhýho lahváče ten mi dodal chuť k životu a málem sem i běžel ale třísla mě to nedovolily. Slunko pařilo čím dál víc a pivo docházelo. Po pár minutách sem cosi v dáli uviděl. Jakási osada nebo co takže sem přidal do kroku.

Když sem vešel do osady uvítal mě zde jeden domorodec Martin se jmenoval. Ukázal mi kde je další zdroj pitný vody a přivedl mě k němu. To jest jednota pravil. Vzali sme si od tama pitný pivo a šli sednout do nedalekýho posvátnýho místa. Tam mi vyprávěl o jejich kultuře. Po dopití mi ukázal cestu kudy mám jít. Zašel sem si ještě do zdroje pro par pitnejch lahváčů a šel dál. Zbytek cesty už byl docela pohodovej. Trvalo mi jen pár minut než sem došel na místo určení kde na mě čekal vrtulník kterej mě odvezl domu.

Díky Bearu Gryllsovi a týmu discovery sem dokázal přežít!!!