"Naděje zanechte, ti jež vstupujete." Dante Alighieri

Červenec 2016

Náhoda je blbec. Aneb 2014-2016 bejby.

27. července 2016 v 14:59 | Griptape Diamantová Kaktusačka

2014

Byl to dlouhý rok, plný slz, breku a zoufalství. Přede mnou se tyčily roky samoty a smutku, protože jsem přišla o někoho tak důležitého pro mě, jako jsi byla ty. Byla jsi mou múzou, mou bohyní, někým koho jsem chtěla mít u sebe, ale ty jsi to viděla jinak. A mně nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit. Ale moje bolavá hlava se nechtěla spokojit s něčím takovým a tak jsem se snažila. Snažila jsem se tak moc, se ti omluvit za všechno co jsem provedla a chtěla jsem aby bylo vše, jako dřív. Zatmělo se mi před očima. Upřímně si tuhle část života moc nepamatuju, protože jsem si procházela peklem. Šikanovaná od člověka, který si na mě vybíjel své vlastní utrpění a nikdo jako ty, kdo by mne podržel. Všechno jsem ti to vyčítala. Všechno to byla tvoje vina, říkala jsem si. Byla to moje vlastní blbost. Ach, jak já to neviděla.

Buď tu se mnou, pomoz mi. Proísm. To bylo co jsem si celé dny opakovala. Živě jsem si představovala, jak za mnou dojdeš a řekneš, že bude všechno v pořádku obejmeš mě a pak zmizíš. Ale ty si to neudělala a udělala si dobře, protože kdybys to tenkrát udělala, tak v tom lítáš se mnou. Deprese je jako nemoc. Pokud najde slabého jedince, zmocní se ho taky. Tys byla silná a dokázala si říct ne. Obdivuju tě. To já tenkrát říct nedokázala. A tak jsem se nechávala skopávat ještě hlouuběji a hlouběji. Tak hluboko jak jen to šlo.

A pak se dostaneš do takové fáze kdy už nemůžeš dál a kdy víš, že existují jen dvě možnosti jak ven. Buď se tomu postavit a nebo se vzdát. Tak jsem tedy pozbírala zbytky svých sil a začala se sápat opět na nějaké užitečné místo. Chodila jsem jako tělo bez duše, jako šťastný umrlec. Usmívala se na lidi, které jsem neznala a po večerech brečela ve sprše. Ale žila jsem. Znovu jsem chodila mezi lidi. Přestala chodit za psychologem a snažila se, nějak se z toho dostat. Pořád jsem ale myslela na tebe. Začala jsem doufat, že najdu někoho jiného, kdo mi tě nahradí, abych už nemusela myslet na tebe. Ale nikdo mi tě z hlavy vyhnat nedokázal.

2015

Přestala jsem berečet a začala plánovat. Byli to velké plány, a jejich zrealizování mi zabralo hodně práce, takže jsem nemusela myslet na tebe. Začala jsem kreslit a malovat. Obojím jsem si kompenzovala nějaký svůj neúspěch. 'Takže já se nedostala na umělekou školu, kvůli talentovkám?! Pff, kouknite teď jak umím kreslit! Litujte, že jste mně nevzali!' apod. Zní to strašně povrchně a sobecky, ale mně to tenkrát opravdu hodně pomáhalo. Musela jsem si furt něco dokazovat a dělat ze sebe totální hvězdu, abych se zbavila pocitu méněcenosti. Přeháněla jsem to, nesmírně.

Začala jsem chodit s jedním klukem. Zpočátku to ani nebylo nic, co bych brala jako vážný vztah, ale jsme spolu do teď, tak tam asi něco vážnějšího bylo. Byl to první člověk, který mně pomohl, zbavit se myšlenky na tebe. Teď se celý svět točil okolo něj, a né okolo tebe. Chvíli jsem mohla vklidu usínat a nemusela si nic dokazovat, protože pro něj jsem byla skvělá. A to mi zvedalo náladu i ego. Už jsem se necítila méně cenná, necítila jsem se zbytečná a nechtěná. Teď jsem byla někoho, a ten někdo mně má rád. Aspoň doufám. Byl to fajn pocit, vědět, že tě má opravdu někdo rád.

Našla sjem si i nový kamarády. Teď se to zdálo všechno fajn. A už to byl víc než rok, co jsme spolu normálně nemluvili a mně přišlo jako dobrý nápad ti třeba napsat. Ne abych ti řekla jak dobře se mám, ale využít svou dobrou náladu a nezačít ti brečet na rameni hned. Jak jsem to dělala, když jsem byla v depresích. Tak jsem ti napsala. Vypadalas pořád dost nasraně a o nějakým srazu se mnou si nechtěla ani slyšet. To mě mrzelo. Byla to škoda, ale řekla sem si "což se dá dělat, nechme to tak". Pak ses mi ale sama ozvala kde se teda chci sejít, a i když si vypadala pořád dost pohoršeně, tak jsme domluvili sraz.

Olé, když jsme se po těch dlouhých měsících znovu viděly, bylo to jak za starých časů. Byla sem šťastná a nadšená, ale nechtěla jsem to dávat nějak najevo, abych tě zbytečně nepopudila. I ty ses snažila chovat přátelsky, ale z odstupem, jenže pak si mi začala vyprávět svoje trápení a já si oěpt připadala jako dobrá kamarádka co si vše poslušně vyslechne a pomůže. Bylo toho tolik co jsme si chtěly říct za tu dlouhou dobu co mi přišla jako věčnost. Nakonec jsme se rozloučily a šly vlastní cestou. Když to slyšeli naši společní kamarádi, hned chtěli plánovat akce, kterých se konečně můžeme zúčasnit všichni, a že to bude zase fajn. A chvíli to opravdu fajn bylo, ale pak ses zase uzavřela do sebe a nechtěla se mnou mluvit a já nevěděla proč. Jestli to byla jen chvilková blbá nálada, nebo jestli sis jen uvědomila to špatný co mezi náma bylo nevím. Poslala si mě opět do prdele a já sip řipadala jako před dvěma lety u tebe v pokoji, kdy jsem seděla před zrcadlem, tenkrát, uplně na dně.

Proč? Ptala jsem se sama sebe. Proč tohle děláš? Kde je tvá šílená usměvavá tvář, tvé pochopení a tvá inteligence. Kde je ta holka, kterou jsem znala, kde? Pořád dokola ty stejné otázky. Pořád dokola, hledajíc chybu sama v sobě. Deptalo mě to, měla jsem mindrák jak sviňa a hledala na oné otázy odpovědi. Celý týden jsem byla v tranzu a přemýšlela. A pak, když mě přemýšlení omrzelo jsem ty otázky nechala poprvé v životě být. Protože na to odpověď nebyla. Cítila jsem se smutná, ale osvobozená.

2016

Od toho ledna, kdy jsem psala první díl tohohle příběhu o tobě uplynuly už více jak dva roky. A od roku 2010 kdy jsem tě poprvé poznala to bude za pár měsíců šest let! Z toho čtyři krásné roky jsem strávila s tebou a ačkoli je mezi náma hluboká propast, která nejde zaplnit, stále tě nosím ve svém srdci. Je to zvláštní jak silně si člověk může udělat pouto k někomu jinému. Věřím, že má láska k tobě bude navždy věčná, i když né opětovaná. Ale to mi nevadí, protože jsem se odpoutala od všeho zlého co mezi náma bylo a teď na tebe jen s láskou vzpomínám.

...

Věnováno Ufě.